Autoimunitní onemocnění psů

Nemoci imunitního systému jsou u lidí i zvířat jednou z nejčastějších příčin onemocnění. Vedle alergických reakcí k nim rovněž patří velmi časté autoimunitní nemoci. Jsou to choroby imunitního systému, při kterých jsou imunitní reakce organismu zaměřeny proti vlastním tkáním a orgánům. Za některých okolností jsou autoimunitní reakce fyziologické. Jde například o rozpoznání a odstranění buněk napadených viry, bakteriemi nebo parazity, buněk nádorově změněných nebo přestárlých. Problém nastává, pokud dojde k zaměření imunity proti buňkám zdravým. (K tomu může dojít například při změně buněčných antigenů nebo při ztrátě regulačních mechanismů při tvorbě protilátek.)
Autoimunitní onemocnění můžeme rozdělit na ta, která postihují pouze jeden orgán nebo tkáň (orgánově specifická onemocnění) a na ta, která postihují širokou škálu orgánů a tkání (celková onemocnění). Jedním z orgánově specifických onemocnění u psů jsou například autoimunitní onemocnění žláz s vnitřní sekrecí, projevující se sníženou tvorbou určitých hormonů. Patří sem zejména autoimunitní zánět štítné žlázy nebo diabetes mellitus (cukrovka). Dále se setkáváme s autoimunitními záněty nervové tkáně. U některých loveckých plemen psů můžeme pozorovat symetrické ochrnutí končetin. (Poprvé se toto onemocnění objevilo u coonhaundů po pokousání či škrábnutí mývalem.) V dřívější době se ojediněle vyskytoval i zánět mozkové tkáně po aplikaci starých typů vakcín proti vzteklině.
Významnou skupinu tvoří autoimunitní onemocnění kůže. Jde o několik typů kožních změn označovaných jako tzv. pemphigus. U těchto onemocnění vznikají puchýře nejčastěji v okolí přechodu sliznice v kůži (pysky, čenich, oční víčka, uši). Tyto puchýře snadno praskají a zanechávají po sobě obnažené mokvavé plochy a boláky.
Velmi závažnou a přitom poměrně častou nemocí u psů je tzv. autoimunitní hemolytická anémie. Při této nemoci dochází k tvorbě protilátek proti vlastním červeným krvinkám (erytrocytům). Následkem navázání protilátek na povrch erytrocytů je buď jejich rozpad (hemolýza) přímo v cévách, nebo jejich zvýšené odbourávání ve slezině či játrech. Podobným onemocněním je i tzv. autoimunitní trombocytopenie, při které se tvoří protilátky proti krevním destičkám (trombocytům). Následkem tohoto onemocnění je výskyt drobných krvácenin na kůži, dásních a spojivkách, časté bývá krvácení z nosu, a může se objevit krev v moči nebo ve stolici.
Z orgánově specifických onemocnění dále můžeme jmenovat Sjögrenův syndrom, při kterém se u psů vyvíjí autoimunita proti slzným a slinným žlázám. Myasthenia gravis je autoimunitní choroba způsobená poškozením nervosvalové ploténky, projevující se abnormální únavou a slabostí kosterní svaloviny. Nejen u lidí, ale i u psů se vyskytuje tzv. revmatoidní artritida (zánět kloubů), způsobená ukládáním komplexů protilátek v kloubech. Ukládáním imunitních komplexů v ledvinách může také vzniknout autoimunitní zánět ledvin .
Celkové autoimunitní onemocnění, postihující řadu orgánových systémů současně, se nazývá systémový lupus erytematosus (SLE). Nejcharakterističtější je pro něj kombinace zánětu kloubů, zánětu ledvin a kožních změn. Bývá často doprovázen horečkou a chudokrevností. Diagnostika a léčba tohoto onemocnění není jednoduchá, protože může být snadno zaměněno za nejrůznější jiné choroby.
Nyní se podrobněji vrátíme k závažnému onemocnění psů, kterým je autoimunitní hemolytická anémie (AIHA). Je to nejčastější příčina chudokrevnosti psů, způsobená rozpadem červených krvinek. Dalšími příčinami rozpadu erytrocytů mohou být krevní parazité, například babesióza (obdoba lidské malárie, vyskytující se u psů v jižní Evropě, ale ojediněle i u nás na Břeclavsku). Při diagnostice je potřeba vyloučit také některé otravy (například zinek, paracetamol, některá antibiotika), metabolické poruchy (například při cukrovce) nebo nádory krévních cév.
Pacienti s autoimunitní hemolytickou anémií se vyznačují velmi rychlým nástupem apatie a slabosti, bledostí sliznic, někdy současně se žlutým nádechem způsobeným rozloženým krevním barvivem. Někdy můžeme zjistit zvětšení sleziny, srdeční šelesty, popř. zvracení a bolest břicha. Při současném poklesu krevních destiček pozorujeme také drobné krváceniny na sliznicích a v podkoží. Při kápnutí krve na sklíčko můžeme pozorovat tvorbu drobných shluků červených krvinek (tzv. autoaglutinace). Při AIHA lze nalézt také některé mikroskopické změny ve tvaru a složení erytrocytů. Diagnózu potvrzujeme specifickým krevním testem (tzv. Coombsův test).
Léčba se provádí vysokými dávkami tzv. kortikosteroidů, což jsou léky potlačující imunitní reakce. U velkého procenta psů léčených kostikosteroidy dojde do 24 až 96 hodin k výraznému zlepšení. U psů nereagujících na úvodní léčbu lze použít také cytostatika. U některých pacientů musíme použít i masivní infuzní léčbu nebo krevní transfuzi. U pacientů s AIHA však bez současné další léčby velmi rychle dochází k rozpadu erytrocytů darované krve. Po intenzivní úvodní léčbě následuje dlouhodobá udržovací terapie. Během této doby se snažíme postupně snižovat dávky léků za současného sledování zdravotního stavu pacienta. U některých psů lze léky po určité době úplně vysadit, ale více než dvě třetiny psů s AIHA vyžadují doživotní léčbu.
Prognóza autoimunitní hemolytické anémie u psů závisí na mnoha faktorech. Nejdůležitějším kritériem je rychlost nástupu a průběh onemocnění, a s tím související včasnost jeho rozpoznání a zahájení léčby. Mnoho psů uhyne velmi rychle od objevení prvních klinických příznaků. Řadu psů se však daří zachránit správně nasazenou léčbou.

MVDr. Martin Šando